Vyvracíme mýty o vodě I.: Kdo vlastní českou vodu?
Slovo „mýtus“ se dnes používá pro všeobecně rozšířenou nepravdu. A právě o vodě se šíří řada vymyšlených tvrzení, které se budeme snažit v našich článcích vyvrátit.
Kolem vody koluje mnoho mýtu, ale domněnka, že českou vodu vlastní zahraniční společnosti, díky kterým platíme za vodné a stočné nepřiměřené sumy, je mezi lidmi zřejmě nejrozšířenější. Není se čemu divit, když se v tisku neustále objevují poplašné titulky. A přes to, že to píší támhle a říkali to tadyhle, není tomu tak.
Jsou to právě ony, které každý rok stanovují cenu za vodu, opravují vodovodní infrastrukturu a uzavírají provozovatelské smlouvy se společnostmi. Až v tuto chvíli vstupují do českého vodárenství soukromé firmy, mezi nimi i ty zahraniční, které mají na starosti chod vodovodního a kanalizačního potrubí, úpraven i čistíren vod.
Poplatků, které jsou vodárenské společnosti povinny odvádět, není málo. Máme tu poplatky za podzemní vody, za odběr povrchové vody, za vypouštění odpadních vod, zábory prostranství, odvody státu, věcná břemena vůči státu, daň z příjmů, daň z nemovitostí, korporátní daně atd.
Náklady, které jsou spojené s provozováním, vytváří více než polovinu celkové částky – přibližně 53 procent. Dostáváme se tedy k tomu, že zisk provozovatele činí před zdaněním 8 % a po zdanění šest procent. Provozovatel platí vlastníkovi infrastruktury nájemné, z kterého se investuje do obnovy a rozvoje infrastruktury. Firmy nesou při provozování veškerá rizika a zisk je pouze odměnou za ně a za snižování nákladů i plnění kvalitativních ukazatelů. Je také zapotřebí si uvědomit, že zahraniční investoři museli při vstupu na český trh vynaložit nemalé investice.
Spousta starostů má při vlastním provozování problémy s tím, že nedokáží plnit přísné požadavky na kvalitu pitné vody a vytvářet fond prostředků na obnovu vodohospodářské infrastruktury. A zároveň tolik probírané sucho může zapříčinit, že dodávky vody nejsou plynulé.
© Průmyslová ekologie s.r.o. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel. Snímek pochápí z databanky pixabay.
Kolem vody koluje mnoho mýtu, ale domněnka, že českou vodu vlastní zahraniční společnosti, díky kterým platíme za vodné a stočné nepřiměřené sumy, je mezi lidmi zřejmě nejrozšířenější. Není se čemu divit, když se v tisku neustále objevují poplašné titulky. A přes to, že to píší támhle a říkali to tadyhle, není tomu tak.
„Vraťme vodu městům a obcím!“
Realita je taková, že více než 90% vodárenského majetku vlastní města a obce. Před rokem 1989 byla vodárenská infrastruktura majetkem státu, pro revoluci se nedostala do cizích rukou, ale právě do rukou měst a obcí. A municipality o svém majetku rozhodují.Jsou to právě ony, které každý rok stanovují cenu za vodu, opravují vodovodní infrastrukturu a uzavírají provozovatelské smlouvy se společnostmi. Až v tuto chvíli vstupují do českého vodárenství soukromé firmy, mezi nimi i ty zahraniční, které mají na starosti chod vodovodního a kanalizačního potrubí, úpraven i čistíren vod.
„Zisky, které mají nadnárodní giganti z vodného a stočného, odtékají z naší republiky!“
Soukromé firmy nejenom, že vodu nevlastní, ale rovněž kvůli nim nedochází k neoprávněnému odlivu zisků do zahraničí. Ve skutečnosti se 41 % z ceny za vodné a stočné odvádí státu ve formě daní či poplatků. K tomu je nutné podotknout, že v naší republice máme jedno z nejvyšších zdanění v celé Evropě. Od 90. let u nás DPH vzrostlo z 5 procent na současných 15 % a přitom v mnoha zemích mají daň nulovou.Poplatků, které jsou vodárenské společnosti povinny odvádět, není málo. Máme tu poplatky za podzemní vody, za odběr povrchové vody, za vypouštění odpadních vod, zábory prostranství, odvody státu, věcná břemena vůči státu, daň z příjmů, daň z nemovitostí, korporátní daně atd.
Náklady, které jsou spojené s provozováním, vytváří více než polovinu celkové částky – přibližně 53 procent. Dostáváme se tedy k tomu, že zisk provozovatele činí před zdaněním 8 % a po zdanění šest procent. Provozovatel platí vlastníkovi infrastruktury nájemné, z kterého se investuje do obnovy a rozvoje infrastruktury. Firmy nesou při provozování veškerá rizika a zisk je pouze odměnou za ně a za snižování nákladů i plnění kvalitativních ukazatelů. Je také zapotřebí si uvědomit, že zahraniční investoři museli při vstupu na český trh vynaložit nemalé investice.
„Kvůli nadnárodním společnostem máme drahou vodu!“
Silně problematická je atomizace vodárenství, ke které došlo po privatizaci. V České republice máme dnes přes 6 tisíc vlastníků a 2, 5 tisíce provozovatelů. Právě tato rozdrobenost českého vodárenství neprospívá efektivnosti a ani kvalitě vodárenských služeb. Našemu vodárenství by mohlo pomoci slučování provozovatelů, neboť ve větších celcích lépe funguje princip solidarity.Spousta starostů má při vlastním provozování problémy s tím, že nedokáží plnit přísné požadavky na kvalitu pitné vody a vytvářet fond prostředků na obnovu vodohospodářské infrastruktury. A zároveň tolik probírané sucho může zapříčinit, že dodávky vody nejsou plynulé.
© Průmyslová ekologie s.r.o. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel. Snímek pochápí z databanky pixabay.